O tom, že existují novoroční výstupy kamkoli asi víte. Já sem pojala nápad, že bychom si mohli jít připít na Ještěd. Zdeňka sem tím také nadchla a tak jsme opravdu po silvestrovské domácí žranici ( tataráček, topinky, jednohubky, chlebíčky, cukroví, šampus) vyrazili na Ještěd. Pojali jsme nápad, že auto necháme na spodním parkovišti a ten "kousek" nahoru dojdem. Už při otevření venkovních dveří jsme jen nadechnutím zjistili, že venku je zima s velkým Z. Teplota klesla hluboko pod bod mrazu, ale ani to nás neodradilo od našeho výletu. Odmrazili jsme autíčko a vydali se ku Liberci v čase 22.30. Na první odbočce nás varovala značka - vjezd povolen se zimní výbavou a tak s novým zánovním zimní pneu jsme se hrnuli k vrcholu. Ve čtvrté zatáčce zařval motor a místo dopředu jsme po ledu jeli dozadu. Nevzdali jsme a vyjeli na čtvrtý pokus, to se opakovalo ještě několikrát ale přesto jsme se dostali na druhé záchytné parkoviště. Tam jsme nechali vyhřátý vůz, vzali skleničky a šampus, obalili se šálou, čepicí a vydali se k vrcholu. Po 20 metrech v mrazu a příšerném vichru zjišťuji, že jediné co mi ještě nemrzne je asi jazyk. Po dalších 20 metrech pozoruji, že je ZIMA, můj dech se stává viditelným a Zdeňkovi se dělá námraza na řasách, po dalších pár metrech přichází zjištění, že je opravdu velká ZIMA a že krom toho, že je zima a mrzne, je také hovadská mlha, takže z plánovaného divadla a rozhledu z Ještědu bude zřejmě ... a to i bez prominutí. Mezitím potkáváme haldu opilých jedinců, kteří neopovrhují výrazivem hodným dlaždiče a také dostali ten báječný nápad jít se projít a tak se z romantického výletu začíná stávat celkem slušná tragédie. Je 23.15  - je ZIMA a každé naše vydechnutí se dá použít jako materiál pro stavbu iglú ...a my se dostáváme na vrchol. Jestliže níž byla zima, tak tady nahoře je psovská zima. JE příliš velká kosa na líbání, rty nám přimrzají k sobě. Fouká vítr a čechrá mi omrzlé vlasy koukající z pod čepice. Zdeněk vypadá jako mrazík z pohádky - na fousech má zcela regulérní námrazu a černá se tím změnila na bílou, to samé mám já na vlasech. Samou zimou nemůžu ani mluvit a otevřít šampus nebo nedejbože vzít do ruky zmrzlou skleničku je čin opravdu odvážný a navíc všude kolem nás jsou vysmátí puberťáci těšící se na příhod nového roku, nebo možná ani ne. Během 5ti minut odcházíme z Ještědu dolů, já začínám mít omrzliny na nohou, Zdeněk s tím vyčůral, má pod kalhotama normální jégrovky. Nemůžu ani chodit, a navíc všude kolem nás je pořád mrtě lidí...Sakra.

Ve 23.47 se dostáváme k autu, lidí neubývá, naopak, přicházejí snad z lesů, nebo padají z nebe - to snad není pravda. Sedáme do auta, nemůžu se samou zimou hýbat a to mám řídit?!  Sjíždíme dolů z kopce - proti nám stojí kolona vozů jedoucích směrem nahoru  - BLÁZNI!!! Neuvěřitelné, kolona nekončí, míjíme 60tý vůz  a jsme rádi, že nestojíme v tom zacpaném pruhu ve kterém asi každý ještě doufá, že to stihne.

Uf, je pět minut před půlnocí a my už sjíždíme po hlavní od Ještědu. Po mlze ani stopy, ani lidu tolik není. První volné místo s výhledem... tak honem, stihnem to?

10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1.... happy new year my darling.